Citliví lidé a psychická vyčerpanost

   Vzpomínáte si, jak jste se cítili a jak jste vnímali svět ještě předtím, než vás život začal tak vyčerpávat a emočně "zanášet"?
   Pamatuji si některé momenty z mého dětství jen díky tomu, že jsem je tak moc "procítila". Není to nic neobvyklého, že si mnoho lidí spojuje s jednotlivými zážitky různé vůně, vizuální a sluchové vjemy, roční období, dokonce i tlak poryvu větru nebo teplota vzduchu dosedající na jejich pokožku. Já si ale ty nejsilnější zážitky, ať už příjemné nebo nepříjemné, spojuji hlavně s tou vlnou emocí, která mě při nich zaplaví. Při zpětných vzpomínkách si vybavuji všechny vyjmenované smyslové dojmy, ale také ty silné emoce a troufám si říci, že právě díky nim jsou ony zážitky pořád tak živé. Pamatuji si díky tomu naprosto obyčejné každodenní výjevy, které měly ovšem v tu chvíli nepředstavitelný emoční náboj. Věřím, že nejsem jediná, kdo podobným způsobem (nebo spíše v podobné míře) prožívá okolní svět.
   Jenže, co když život začne sestávat s čím dál více psychicky náročných situací? Co to znamená pro takto citlivého člověka?

Izolovanost od světa

V Japonsku existuje takový fenomén - říká se mu hikikomori.
   Pojem hikikomori znamená člověka naprosto izolovaného od společnosti. Jsou to většinou mladí lidé, kterým je od patnácti do třiceti let. Ze svého pokoje, kam nikoho nepouští, vychází především v noci, když zbytek rodiny spí, aby minimalizovali šanci na sociální interakci - a to jen proto, aby si v nejbližší večerce koupili instantní jídlo, které si rychle připraví v mikrovlnce. Do školy ani do práce nechodí, přes den spí, v noci hrají počítačové hry. A pozor, lidí trpící syndromem hikikomori je jen v Japonsku údajně kolem jednoho milionu.
   Možná se sami sebe ptáte, proč to v tomto článku vůbec zmiňuji, co to má co dělat s psychickou vyčerpaností?
   Jelikož mě tento fenomén zaujal, začala jsem se o něj zajímat více. Zjistila jsem, že v mnoha případech je tento jev akorát důsledkem nějaké psychicky náročné situace, kdy tito lidé zanevřou nad životem. Může to být zklamané očekávání svého zaměstnavatele, úmrtí v rodině, cokoliv může být jen pomyslnou "třešničkou na dortu", kdy na extrémně psychicky zatížené lidi v Japonsku je toho tolik, že se zkrátka stáhnou do bezpečí před vnějším světem. Mnohdy jsou to lidé vysoce talentovaní, ale události v jejich životě je zbaví chuti ten talent projevit.
  Ano, vnější svět může být opravdu psychicky náročný a to nejen v Japonsku, ale i všude jinde.

(zdroj obrázku: Pinterest)

   Tady v Evropě na nás možná není vyvíjen až tak silný tlak, jako v jiných částech světa, avšak pro velmi citlivé (až hypersenzitivní) jedince je každá zátěžová situace velmi intenzivní. Tak, jak silně dokážou vnímat bohatou sílu okamžiku, tak snadno se dokážou také psychicky vyčerpat a přestat ji vnímat úplně. Jsou "zahlceni" tím vším stresem, vjemy, svými emocemi a emocemi ostatních lidí, očekáváními společnosti a jinými vlivy, že se snadno vyčerpají, nastoupí úzkosti, deprese, a často také únik z reality.

   Někteří podobně citliví lidé mi potvrdili, že pocitově vnímají svět jakoby "skrze sklo." Od určité chvíle si začali méně připouštět pozemskou realitu, izolovat se od společnosti a více trávit čas samotářsky, většinu volného času hrát počítačové hry nebo si číst, pobývat ve své hlavě a ve svých fantaziích a mnoho z nich si neodpustí myšlenky ani na ten absolutní únik z tohoto světa. Způsobů, jak se vypořádat s tímto světem, je hodně a je to přirozený způsob, jakým se psychika člověka potřebuje bránit. Zdá se, že mnoho empatických a citlivých lidí stále nenašlo způsob, jak tuto realitu přijmout - a to i přes to, že si jsou vědomi i jejích nedocenitelných krás.

   Nebudu tu nikoho nabádat, aby se toho úniku z reality vzdával. Nechci a ani by to nemělo smysl. Život toho na člověka nakládá mnoho, s čím se v jeho průběhu musí vyrovnat; jenže vše se děje "za běhu", nečeká na nás a ta psychická vyčerpanost je téměř nevyhnutelná. Všichni lidé by si měli najít čas na zotavení se a čím víc je člověk citlivý, tím více by si ho měl dopřát. Je naprosto v pořádku alespoň jeden den svět za oknem nechat běžet a udělat si čas jen pro sebe. Přizpůsobit tomu podmínky jak moc to jen jde. Klidně odříznout všechny a všechno, pokud to bude třeba. Ale musíme se umět také vrátit. Život nás oslabuje, ale také posiluje. 

Síla v prožívání

   Hypersenzitivním lidem je často říkáno, jak málo jsou psychicky "obrnění", jak jsou přecitlivělí a jsou bráni jako slaboši, protože "všechno moc prožívají." To říkají lidé, kteří ale vůbec neví, jaké to je, žít s tak silně vyvinutou citlivostí. Neumí si to ani představit. Navíc jsou to často lidé, kteří v sobě svou emoční stránku potlačují jak jen to jde a říkají tomu "obrněnost" - já tomu říkám neřešený problém. Protože všechno, proti čemu bojujeme, se jednou obrátí proti nám. Pokud člověk není ve vědomém kontaktu se svými emocemi, neznamená to, že ty emoce přestávají existovat. Naopak, existují pořád, ale občas člověka ovládnou a on je neumí řídit, protože na to jednoduše není zvyklý. A tady žádná racionalizace emocí nepomůže.
   Co by se měli hypersenzitivní lidé naučit, je následovat svou vnitřní sílu - ano, čtete dobře. Já si totiž myslím, že člověk, který si dovolí toho cítit tolik, není vůbec slabý, naopak. Musí se vypořádat s mnohými bolestmi a necítí jen své, ale mnohdy i bolesti ostatních. Je potřeba si uvědomit, že jeho odlišné prožívání z něj nedělá slabocha. Má v sobě tolik, co by mohl předat světu, ale je tak citlivý, že všechny ty těžké vlivy tohoto světa ho "zadupávají" a on je tím ochromen, nemá dost psychické síly ji projevit. Jenže si k tomu musí najít cestu, pokud nechce přijít i o zbytky těch posledních sil. Dovolit si být sám sebou ve svém plném prožívání, to mu dá sílu pokračovat dál v tomto životě. Je to tichá síla, která toho však svede mnoho. Stačí jí dát prostor.
Tady je má oblíbená pasáž z knihy 1Q84 od H.Murakamiho, v které je toto naprosto přesně vystižené:

"Jeho kvality nejlíp vyniknou, když hraje ve skrytu za ostatními. Zvládne i ty nejtěžší věci, jako by to vůbec nic nebylo. To umějí ocenit jenom ti nejpozornější posluchači."

   Nebojte se. Nejste totiž sami. Jen se musíme naučit žít s tím, jací jsme a netlačit na sebe ještě více, respektovat své prožívání, i když jakkoliv nezapadá do konceptu toho, co se od nás leckdy očekává. Vnitřní tlak proti naší přirozenosti je totiž to poslední, co by nám mohlo pomoct.

Em